Téhož dne večer,
jsem hodit kabeláž být já.
Zalézt já hluboko do lesa.
Já nechtěl být slyšet.

Když v tom velká záře,
Záře plná bláta,
Já oblkopen vanoucím nepřítelem,
já snažit nedýchat.

Bláto se formovalo,
já rozjímat.
Nejprve, abych si nenalomit hlavu.
Když já lomit hlavu,
pak já přemýšlet muset.

Já dále rozjímat.
Já nakonec lomit hlavu.
A z bláta vystoupit narvána.

Němela na sobě ralšpel,
její přednosti byly.
Její oči byly také,
ale přiliš bílé.
Zářily. Já bát se moc.

Já pouze stál,
ze začátku stál.
Když ona přiblížit,
já poslouchat.

Vím jen, že ráno já už nebýt sám.
Vedle mě muž malého vzrůstu.
Asi dítko to je?
Ona již nikde. Byl to sen?
Ne!

Budu muset se starších zeptat.
Kdo to být ta narvána?
Kdo to být to dítko?
Proč tak řvát to dítko?

Já vzít raději s sebou.
Já připadat,
když se dívat na dítko,
jako když se dívat na sebe do vody.
Já nechápat.

To dítko dokázat zrcadlit obraz,
já chytrý být. Já nechápat.

Jak dítko může podobat mně?
Já rozjímat budu.
Staršího Elwína navštívit já zítra.